Klub ušlechtilého rybolovu

Tak tedy: Jak všichni víte, základem účasti na každém závodě je přihlášení se. Bohužel tady musím Karymu malinko vyčinit, protože závod byl téměř dokonale utajen a já jej objevil jen čistou náhodou. Teď o tom tak přemýšlím a možná, že to utajení byl záměr, aby se na závod nenasockovali podobný neumětelové jako já. Naštěstí nikdo nepočítal s mými stopovacími schopnostmi, hodnými afgánského chrta, a proto jsem mohl narušit selanku výborných feederařů. Byl jsem tedy přihlášen a těch 14 dní do závodu se neuvěřitelně vleklo.

     Abych z toho čekání úplně nezmagořil, odskočil jsem si na čtyřdenní konferenci na Slovensko a lehce se zrelaxoval. Bylo to fajn, ale daleko dokonalejší uklidnění mě poskytl, světe div se, obchod! Ne, nelekejte se, nestal jsem se ženou a nepropadl nákupní horečce. Jen jsem zavítal do nového krámku v Praze – Vysočanech, který vlastní a šéfuje mu Technik. Na svých stránkách www.feederpoint.cz píše, ať se zastavíte, že rád poradí. A tak jsem toho jako zkušený začátečník hodlal využít. Přiznám se, Technika jsem znal ze závodů spíše od vidění a očekával jsem, že mě po pár otázkách s úsměvem vypoklonkuje. Jaké bylo mé překvapení, když i po 10 otázce byl pán krámu stále klidným a vlídným, vše vysvětloval, kávičku nabídl a cigárko zapálil! Nevídané, leč milé a příjemné! (Rád bych řekl, že za tento odstavec nejsem kýmkoli placen, sponzorován či obdarováván, jen jsem chtěl upozornit na krám, kde vám bude fajn a nebudou vám tam mutující prodavači s nekvalitní pletí nabízet kdovíjaké ptákoviny).

     Takže jsem měl dobrých rad na můj vkus dostatek, objednal si krmení a živou a dál se těšil. Vysvětlím, proč jsem se těšil. Čekal jsem, že Ohře bude řeka stejného typu jako Berounka, se stejným druhovým složením ryb, podobnou strukturou dna – prostě taková jakoby kopie Berounky. Proč zrovna Berounky? Protože minulý rok jsem na Berounském feederu zachytal svůj zatím životní závod – v neděli dvojka v sektoru a celkově 12. místo – a tak jsem tajně doufal, že bych ten pro mě super výkon mohl na Ohři zopakovat. A proto jsem byl tolik natěšen. Leč praxe byla jiná, ale o tom dále.

     A nastal onen velký den, resp. pátek před velkým dnem a já jsem hned po 8-hodinové cestě z Tater vyrazil k Technikovi pro další rady, krmení, živou a jiné serepetičky a poté se vydal nach Most, resp. Horní Jiřetín. Bydlí tam můj bratr a já ho chtěl seznámit se závody a při té příležitosti u něj přepsat, najíst se a popít dobrých moků různých barev. Pátek tedy již popisovat nebudu, protože o těchto přípravných dnech ví každý své, navíc v Jiřetíně byla taková kosa, že se grilovat nedalo a já byl tak utahaný, že jsem ve 21:00 ulehl k protestnímu spánku a vzbudil mě až budík v 5 ráno. Takže velice záživný den.

     Zato sobota! To byla nádhera od začátku až do konce. Tedy téměř. Začátek byl stanoven na sedmou hodinu ranní a proto jsme s bratrem vyrazili o půl šesté. Cestou proběhla nezbytná bagetka a kávička na benzínce a těsně před sedmou jsme byli na místě. Teda přesněji řečeno, měli jsme správnou vesnici, správnou řeku, jen ten břeh nebyl tím pravým. Vlastně byl pravý a my jsem potřebovali levý. A most nikde. Naštěstí mě v pátek večer osvítil sám Sv. Petr a já si do mobilu uložil číslo na Karyho. Jal jsem se mu tedy volat. Připadal mi trochu rozespalý a překvapilo mě, že ještě není u vody. Pravděpodobně rozebírali s Davaprdem taktiku pro závod do brzkých ranních hodin a proto to zdržení. Zjistil jsem tedy, kdeže je schovaný ten proklatý most, potom ho dokonce našel, přejel a nakonec zaparkoval na správném břehu Ohře.

     Nebyl jsem první. Už tam čekali jiní kolegové a při konverzaci s nimi jsem zjistil, že přijeli už v 6:00, aby vyznačili trať. Ale protože hlavní pachatel chyběl, zahřívali se výbornou slivovičkou, což se nakonec ukázalo jako výborný nápad a já se i s bratrem připojil k této bohulibé přípravě na závod. Ještě než přijel Kary, podařilo se mi zjistit, že ryby tu moc neberou, protože je vypapali takoví milí přítulní ptáčkové, prý nějak jako Korkorán nebo tak nějak se jmenuje ta zákonem chráněná havěť. Opět jsem nabil dojmu, že budu muset do té politiky vlítnout a udělat tam pořádek, ale naštěstí mě jako vždy tato nesmyslná myšlenka rychle přešla a já mohl dál nerušeně spřádat plány, jak celý závod vyhraju.

     Konečně dorazil Kary! Přivítal se se všemi přítomnými, odmítl slivovicu, kterou si nakonec pod nátlakem většiny osazenstva taky dal a začal organizovat. Hned na začátku vznikl malý problémek s označením lovných míst. Pánové se špatně domluvili a dva donesli čísla a nikdo tyčky, na které by se umístili. Ale protože jsme národ snaživý a schopný improvizace, vše se vyřešilo. Postupně dojeli ostatní pretěkáry (jako poslední dorazil samozřejmě Kóďa svým nezaměnitelným způsobem, kdy jeho pekelný stroj jako by se vznášel nad povrchem a ani ta největší díra ho nezastaví) a začalo losování.

     První losoval Technik a vytáhl si 1. „Hezký, zase závodíme o druhé místo“, pronesl jsem. „Neboj, forhont nemusí být taková výhoda“, uklidnil mě někdo z kolegů. Bohužel se hrubě mýlil a já měl zase pravdu, stejně jako na Mazec cupu. A už mě to fakt neba. Druhý losoval Azbest a vytáhl si 2. Když jsem přišel na řadu, zašátral jsem a vytáhl si 3. Bylo mi do breku, chtěl jsem odjet a pruty naházet do popelnice. První letošní závod a já si sednu nad Azbesta s Technikem. Brácha, který mezitím vyfasoval funkci rozhodčího, mě uklidnil a já se přesunul na závodní místo. Začal jsem se připravovat a z pravé strany si to přihasil Davaprd. Měl jsem stejné pocity jako na začátku, jen pruty jsem nechtěl házet do popelnice, ale zlámat je a jejich zbytky si zapíchat do stehna, aby mě příště přešli takový blbý nápady jako feederový závody. Bratr mě zase uklidnil a já se začal chystat. Povinný byl kyblík vody pro uchování ryby, než přijde rozhodčí. Tak jsem si ho porafičil, ale pronesl jsem, že ho mám tak maximálně na mytí rukou. Zase jsem měl pravdu a fakt mě to přestává bavit.

     Úderem deváté hodiny začal závod. Protože byl netradičně dlouhý, celých 5 hodin, očekával jsem slušné úlovky. První, co mě zarazilo, byl nějaký anonymní pán, který na nás ze druhého břehu zařval: „Co tam chytáte, dyť je to prázdný!“ Nevěřil jsem mu, ale postupem času jsem znejistěl. Vyzkoušel jsem všechno možné, dokonce jsem montáž poslal přes celou řeku až ke druhému břehu (drželo tam jen 80 g krmítko), ale pořád nic. Jediným vzrušením byl spěšný Azbestův odjezd na krátkou exkurzi místní restaurace (nebo jiného zařízení). Bylo zajímavé pozorovat, jak se jeho tank prodírá džunglí seschlé trávy. Při příjezdu to samozřejmě celé zopakoval.

     Jinak se nic převratného nedělo a většina závodníků postupně zaujímala pozici ležícího střelce a spíše se opalovala, než chytala ryby. Na druhé straně závodního pole se sem tam oběsila někomu nějaká zoufalá ryba, která už se nemohla dívat na to trápení, jinak vládl klid a mír. Potom vytáhl Technik svého prvního proudníka, hned potom druhého a třetího. Touto sérií se dostal do jasného vedení, protože ryby se měřily a on měl něco přes 60 cm, či-li suverénně nejvíc. Aby v tomto tempu nepokračoval, šli jsme se společně s Davaprdem podívat, jak vypadá záběr a naše taktika zabrala a špička se Technikovi až do konce téměř nehla, až na tu 42 cm dlouhou ostroretku. Na to, že byl letos poprvé na rybách, zachytal excelentně a po zásluze vyhrál.

     Posledním momentem závodu samotného, který stojí za povšimnutí je krásný proudník, kterého chytil Lojza. Měl úctyhodných 55 cm a přiznám se, že tak vyžranou rybu jsem už dlouho neviděl. Myslím, že kdyby se vážilo, neměl by konkurenci. No a najednou těch 5 hodin uteklo a byl konec. Nakonec jsem byl téměř spokojen. Sice jsem si nešáhl na rybu, ale zjistil jsem, že mám stejnou formu jako prvoligoví závodníci a to je pro následující sezónu velmi povzbudivé. Azbest a Davaprd totiž chytili na centimetr stejně jako já, takže nic.

     A je tu velké finále – vyhlášení výsledků. Ceny byly slušné, některé dokonce tekuté, ale celou dobu mi vrtalo hlavou, co tam dělá ta papírová krabice přikrytá prkýnkama. Jak jsem již psal, vyhrál Technik a dostal právě onu krásnou krabici. Když sundal prkýnka a podíval se dovnitř, nemohl chvíli mluvit. Uvnitř byl králík jako tele! Nechtěl, ale musel ho vytáhnout kvůli focení. Krásně si ho přivinul k sobě, ale když na něj někdo křikl, že ho králík pravděpodobně znečistí svou snídaní, svačinou a obědem, rychle ho odtáhl od těla. „Co s ním budu dělat? Manželka je na všechno alergická!“, zoufal si šťastný výherce. Naštěstí se nabídl kolega a ten den rozhodčí, Káceč, že prý je ochoten ušáka ubytovat na své ekofarmě. Technik zajásal a okamžitě mu jej vrazil do ruky. Teprve teď došlo nebohému Kácečovi, co provedl: „Už teď mi doma nevěří, že jsem furt na rybách a teď přijdu s králíkem!“, bědoval ekofarmář, leč nebylo cesty zpět. Celou povedenou taškařici uzavřel Azbest, když se podíval do krabice a prohlásil: „Žádnej bobek, to je ale čistotná kočička!“. Poté si i ostatní borci, kteří lapili nějakou tu rybku, převzali své ceny a byl konec.

     Chtěl bych tímto poděkovat Karymu za nápad uspořádat tyto závody a obsluze stolku za výborné občerstvení, které bylo lepými děvami donášeno až na závodní místo. Také děkuji všem ostatním závodníkům a rozhodčím za příjemnou a uvolněnou atmosféru. I přesto, že Ohře je v těchto místech opravdu vybrakovaná (14 ryb v 15 lidech za 5 hodin není mnoho), byl to krásně strávený den. Takže všem ještě jednou díky a těším se na vás v Roztokách.

P.S.: Vážení čtenáři, vím, že správný článek obsahuje fotky, ale spoustu kvalitních jich najdete na http://www.mrk.cz/diskuse.php?id=627474 , tak se tam, prosím, mrkněte.

David „Siky“ Sigmund